OVO, GUMA GUAR & HEAD IN BODY (20. 9. 2008 ve 21:00 –> Chateau L´enfer Rouge – Praha)

BÉÉÉÉÉÉÉÉM

Partyzáni z galerie (rozhovor pro Czech Free Press)

Často opakují, že galerie používají jen jako prostředek k šíření politických názorů a ke kritice. „V rámci naší tvorby nás umělecké otázky vlastně až tak moc nezajímají, nás zajímá politika,“ konstatují Milan Mikuláštík a Richard Bakeš z umělecké skupiny Guma guar. I proto mají jejich projekty v dnešní době teoreticky svobodných názorů životnost až nepříjemně krátkou.


První otázku nabízí dramatický vývoj událostí vašeho nejnovějšího projektu Kolektivní identita na zdi nábřeží kpt. Jaroše. Neznámý pachatel 29. května přemaloval vaše plakáty černou barvou. Jak to všechno bylo?

Centrum pro současné umění nás před necelým půlrokem vyzvalo, abychom něco připravili pro projekt Vox populi, který bude celý rok probíhat v rámci public-artové galerie Artwall, což je stěna pod Letenskými sady, okolo níž proudí denně tisíce aut. Projekt, který jsme předložili, byl míněn jako kritika nakládání s veřejnými penězi ze strany magistrátu a společnosti Praha olympijská, jež byla pověřena organizací pražské kandidatury na uspořádání her. Předložili jsme CSU návrhy, na nichž byli známí zločinci spojení s hospodářskou kriminalitou vsazeni do vizuálu reklamní kampaně Všichni jsme v národním týmu. Olympiádu tak v naší verzi kampaně nepropaguje Jan Tříska nebo Pavel Liška, ale defraudant Viktor Kožený, daňová delikventka Libuše Barková, zavražděný mafián František Mrázek, uprchlý „podnikatel“ Pitr, Radovan Krejčíř, nebo Karel Srba. Nakonec jsme ještě mezi ně chtěli přidat Pavla Béma, ale to šéf centra Ludvík Hlaváček odmítl. Uznali jsme, že v projektu, který jsme jim původně poslali, a který byl schválen, byli jen ti odsouzení zločinci – a tak jsme ustoupili. Nakonec to ale Hlaváček nechtěl povolit ani bez Béma. Dostal strach, že centru na základě tohoto projektu vezmou grant. Museli jsme se za ním vypravit a přesvědčit ho, aby projekt povolil, když už ho jednou přijal, a především, aby neprováděl takovou autocenzuru.
Šest billboardů bylo nakonec zrealizováno a pověšeno. Po třech dnech se však ozvali ze společnosti Praha olympijská, že mají slogan „Všichni jsme v národním týmu“ a logo „Praha olympijská 2016“ zaregistrované a vyzvali nás k jejich odstranění. Hlaváček se jim omluvil, odepsal, že to okamžitě napravíme a nutil nás loga rychle překrýt. Komunikovala s námi kurátorka Zuzana Štefková, která nám zprostředkovávala jeho obavy. Domníváme se, že se jako kurátorka výstavy měla takovému tlaku postavit a říct, že umělci mají právo kritizovat. Nic takového se ale nestalo. Obhajovali jsme se tedy v médiích sami. Nesnažili jsme se upozorňovat na to, že jde o umělecké dílo, ostatně, proč by umělci měli být jakkoli zvýhodněni, co se týče svobody projevu, proti ostatním občanům. My jsme zdůrazňovali, že jde o kritiku pochybného utrácení peněz. Není přece možné takovým způsobem kriminalizovat kritiku utrácení veřejných financí. Po protestu Prahy olympijské jsme konzultovali s právníkem, který nám vysvětlil, že společnost nemá právo po nás žádat odstranění loga, protože zákon mluví jen o jeho komerčním zneužití. To by nastalo, kdybychom například chtěli pořádat olympiádu v Bratislavě.

Vypadá to, že jste se inspirovali ideou národního týmu v duchu Limonádového Joe „padouch, nebo hrdina, vždyť jsme jedna rodina“. Podle jakého klíče jste padouchy vybírali a umísťovali?

Vybrali jsme celebrity ekonomické kriminality, nejznámější grázly, symbolické zástupce zločinu pro širokou veřejnost. Všichni jsou buď odsouzeni, nebo utekli do zahraničí. Mrázek je mrtvý, tak jsme ho jako jediného dali „za tunel“ na nábřeží Edvarda Beneše. Pitr je nezvěstný, Krejčíř a Kožený uprchli, Barková a Srba byli odsouzeni.

A pak zůstal sedmý – prázdný – rám, do kterého jste chtěli dát Béma…

Nebo někoho ze správní rady Prahy olympijské, například šéfa Františka Peteru…
Nicméně kauze by se v současné době měli věnovat především novináři. Olympiáda nebude, vědělo se o tom dopředu, říkal to dokonce sám primátor, ale utratilo se 60 milionů. Kdo na tom měl vydělat? Na www.praha216.org můžete lehce zjistit, kdo za společností Praha olympijská stojí. Ředitelem je František Petera – sportovní podnikatel, který své milence Kobzanové daroval porsche za čtyři a půl milionu. To mluví za všechno. Takový člověk celou akci Praha olympijská vede. A pod ním jsou členové správní rady – odéesácká parta, většinou papaláši z radnice. Dál je tam například architekt Václav Králíček, o jehož posudky se opírají kritici – nebo spíš hrobníci – Kaplického knihovny. Je to zcela zjevně propojená věc. Stejná parta, která nechce knihovnu, by ráda stavěla olympijské stadióny, vily, hotely, ubytovny a další stavby. Nejde vůbec o olympiádu, ale o to, aby se mohla vyčlenit z ochrany určitá místa, kde je zakázáno stavět komerční stavby. Díky výjimečnému stavu olympiády by vznikl speciální režim, na kterém by mohli všichni kamarádi těchto politiků vydělat.

Takže to je podobná teorie, s níž se vysvětluje smysl radaru – tedy že nemá nic společného s proklamovaným účelem bezpečnosti, ale že ve skutečnosti jde o lukrativní zakázku pro firmu Haliburton Bushova viceprezidenta a přítele Dicka Cheneyho.

V nové knize Naomi Kleinové Shock Doctrine je popsána technika, kterak nerušeně prosazovat ve společnosti nepopulární opatření. Aby bylo například možné masivně privatizovat, je nutné využít šoku mezi občany – někdy přijde šok samovolně, třeba přírodní katastrofa, jindy je třeba jej vyvolat uměle, například prostřednictvím války. Olympiáda sice není šok takového kalibru jako zemětřesení, ale přeci jen vyvolá jakýsi „výjimečný stav“. V tu chvíli se dají dělat věci, které by jinak možné nebyly. Teď je ale na investigativních novinářích, aby pokračovali.

Proč myslíte, že čeští novináři povětšinou nechávají takové kauzy být?

Měli by fungovat jako hlídací psi demokracie, ale většinou slouží spíš jako výrobci souhlasu. Vezměte si například, jak Mladá fronta Dnes neustále poškozuje hnutí Ne základnám – absurdně tvrdí, že jsou finančně propojení s teroristickými islamisty.

Vraťme se v historii vašich projektů k výstavě Meze tolerance, která měla probíhat do 1. června na Staroměstské radnici, ale hned 1. května ji zničili neznámí vandalové a výstava byla zavřena. Kurátor projektu Hustý provoz Karel Srp jr. oceňoval její ready-made, dada charakter. Jak to myslel?

On tím chtěl asi říct, že si cení toho, že náš projekt není uměním v klasickém smyslu, že nejde o artefakty. My často opakujeme, že galerie používáme jen jako prostředek k šíření politických názorů a ke kritice. Nás v rámci naší tvorby umělecké otázky zas tak moc nezajímají, nás zajímá politika.

Myslíte, že se politické umění u nás stává v poslední době trendem? Napadá mě třeba Jiří Skála s fotografií DOS na billboardu před Hypernovou. Chalupeckého cenu vyhrává spíš angažované umění než malba.

Ne, to určitě ne. Chalupeckého cenu ještě žádný politicky angažovaný umělec nedostal. Ve finále ceny byl sice Jan Kotík, ale skončil neúspěšně. To, co je teď jistém smyslu možno považovat za mainstream, je spíš takový lyrický konceptualismus se sociálním přesahem. Ale tvrdá politika? To ne. Jirka Skála konečně také není žádný aktivista, ale je pravda, že uvažuje politicky. Dnes je možná političtější než Rafani, je to v každém případě levičák. Ale říct, že politické umění je v Čechách trend – to opravdu ne. Bohužel.

Myslím obecně posun někdy od poloviny devadesátých let. Souvisí to i s obnovením různých rezistenčních hnutí, hlavně anarchistů.

To je logická věc. Po pádu železné opony panoval nekritický obdiv k nové společnosti. Pak si lidi začali všímat, že se spousta věcí mění k horšímu, a to nejen u nás. My, když jsme jako skupina začínali, tak jsme se zabývali hlavně mezinárodní politikou. V posledních několika projektech jsem přešli na česká témata, předtím to bylo hodně globální.

Trochu se to propojilo při blahopřání A-kontra k Havlovým sedmdesátinám…

Plechovky s lidským masem, k jejichž propagaci jsme použili fotografii Havla lísajícího se k Georgi Bushovi, reagovaly na použití fosforu a napalmu americkou armádou v irácké Fallúdži. Vystavili jsme je na prodejní výstavě Beauty Free Shop v Praze v Jungmannově ulici. Nakoupili jsme tehdy v obchodě ty nejlevnější konzervy kočičího žrádla, vyměnili na nich štítky, a pak je nabízeli za tři tisíce korun. Beauty Free Shop byl v podstatě vážně míněný obchod, kde lidi měli nakupovat před Vánoci „umělecké dárky“. Samozřejmě to není zrovna ideální dárek k Vánocům dostat konzervu lidského masa spáleného napalmem. Nikdo si taky žádnou konzervu nekoupil.

Ale přece jen, je tu víc politických skupin…

Ano, je tu třeba Podebal, jejichž ústřední téma je kritika komunismu. To my děláme pravý opak. Kritizujeme antikomunismus. Rafani jsou na tom podobně jako Podebal. Když před lety vstoupili do Komunistické strany – bylo to proto, aby ji zesměšnili. Ztohoven vypadali konečně jako něco nového, jako někdo z ulice, ale nakonec se ukázali jako naprosté zklamání. Nechali se koupit za 333 tisíc a dnes dělají fíkový list Knížákovi, který je vydává za nejautentičtější, nejodvážnější skupinu a může tak odvádět pozornost od kritiky vlastního darebáctví ze strany jiných uměleckých skupin i jednotlivců. My máme s Rafanama a s Podebalem dobré vztahy, jsou to všechno kámoši, vlastně i s lidmi ze Ztohoven, i když ne se všemi. Ideologicky nám ale není blízká ani jedna z těchto skupin.

A co Dny neklidu? Účastníte se? Má to tak nečekané dopady. Člověk jde po ulici Na Poříčí a najednou je místo kavárny Archa Orco.

My jsme neměli čas se nějak zásadně zapojit, protože se děly ty věci s Letnou. Richard jim ale poslal takovou drobnost – wall-paper, koláž podle hry Mafie. Richter v popředí, po straně Bém a Topolánek. Je to na stránkách A2. Firmě Orco patří dnes půlka Holešovic. Své území si obehnali nekonečně dlouhým modrým plotem a na něm můžete vidět graffiti, která hlásají například „Orco – nejlepší partner pro bydlení“. Streetartisti, kteří se k něčemu takovému propůjčí, jsou naprostí ubožáci. Proč to graffiti vůbec dělali, kruci? To vypadá, že snad všichni streetartoví umělci jen čekají, až za nimi přijde manažer a podplatí je? Graffiťáci jsou v našich očích vlastně ukázkové kapitalistické umění.

A co Ztohoven?

Ztohoven se zúčastní soutěže NG 333 a vezmou si prachy od ČEZu a Securitas. Od Knížáka. To je trapné. Za ten výbuch měli možná měli být fakt odsouzení – vždyť oni si tím vlastně vydělávají! Udělají si zdarma reklamu do televize, a pak to prodávají.

A nedá se to brát čistě jako odzkoušení technik jako „culture jamming“, radio jamming a podobně v našich podmínkách, jako to dělal Negativland a další?

Ten výbuch vypadal ze začátku docela dobře, ale jak se později ukázalo, je to jen prázdné gesto. Když jsme to viděli poprvé v televizi, byli jsme nadšení, mysleli jsme, že jde o radar. Ale místo toho, aby Ztohoven řekli: „Tohle se může stát, když tady bude americká vojenská základna,“ prohlásili: „Nemáme žádné politické záměry.“ Proč to teda dělali? Tvrdí, že nejsou aktivisti, ale výbuch v televizi, ať si říkají co chtějí, je aktivistické dílo. Napadnout vysílání veřejné televize a říct, že tím upozorňuju na nebezpečí manipulace, to je aktivismus.

Co zničení výstavy na Staroměstské radnici. Pachatel je neznámý, máte podezření, že vám výstavu zničili Ztohoven?

My to víme jistě. Od některých jejich členů. Ono jich je hodně, tak se to vykecalo. Bohužel se k tomu ale ti dotyční nepřihlásili. A to se předtím neustále chvástali, že jsou tady na české scéně ti nejodvážnější.

A organizátoři výstavy vás nenechali se podívat, co se tam vlastně stalo?

Nenechali. Po čtyřiceti dnech jsme získali první fotku. Jednání galerie je skandální. Měli jsme se s nimi sejít společně s dalšími umělci, kteří tam měli vystavovat. Všichni totiž poté, co nám výstavu vedení GHMP zavřelo, odmítli s galerií spolupracovat. Už jsme se tam chystali, ale pak jsme se od Radka Wolmutha z aktuálně.cz dozvěděli, že prý jsme si, podle prohlášení ředitelky Hoftigové, nemohli fotky vyzvednout, protože jsme byli v práci. Taková lež! Mohla nám je poslat mailem. Několikrát jsme ji o to důrazně žádali a ona nám je odmítla vydat. Tak jsme se rozhodli, že nikam nepůjdeme. Neřekli nám, že výstavu zavřeli, pak nás tam nechtěli pustit, a o návštěvní knize tvrdili, že se ztratila. Totiž, podle tiskové mluvčí v ní byla spousta negativních ohlasů. To se nám ale nezdá, protože když jsme se do ní ještě před zavřením výstavy dívali, tak tam byla taky řada reakcí pozitivních.

A jak jste se s takovým tématem vůbec dostali na pražskou radnici? Jak si vás vůbec troufli angažovat?

Karel Srp nás pozval k účasti na projektu Hustý provoz. Zrovna když jsme přemýšleli, co na radnici uděláme, zamítl v březnu 2008 soud odvolání proti zákazu Komunistické mládeže, a tak jsme se rozhodli, že je podpoříme. Ostatně, nikde jinde než na Staroměstské radnici by taková výstava neměla smysl. Jenže když expozici 1. května zničili, dělal kurátor Srp mrtvýho brouka. Zavolal nám až 16. května! My jsme žádali, aby výstavu nechali otevřenou i poničenou, ale ředitelka nás odmítla a kurátor byl víc než dva týdny nezvěstný.

Na vaší skupině se mi zdá zajímavé, že kromě politiky překlíčované prostředky vizuální kultury využíváte i hudbu. Vidím v tom návaznost na výpovědní sílu rock´n´rollových mesiášů, křičících svá kázání masám ortodoxních fanoušků.

Hrajeme digitální hardcore, breakcore – 250 bpm a víc. Je to dost speciální věc, která nemá velkou šanci na masovou oblibu. Hrajeme spíš na venkovních akcích, z okruhu tekkno scény, případně v klubu Cross nebo na squatu Milada. Ale i pro typické posluchače tekkna jsme někdy neúnosní.
Dobře to vyšlo na festivalu proti rasismu, který pořádala Antifa na Prvního máje na Císařské louce.

A ten dj-ing v NOD počátkem června? To působilo docela příjemně. Robots in Disguise a další…

Ale to jsme jenom v rámci večírku poštěli mp3, žádné autorské kousky, většinou dívčí kapely, nejrůznější riot grrrls. Považujeme se totiž za feministy :) Ale co se týče naší vlastní tvorby, to je něco úplně jiného. Teď už půl roku spolupracujeme s výbornou zpěvačkou MC Mikatchou, tak jsme rádi – ona vřeští skvěle!

Pavla Jonssonová

GUMA GUAR interviewed by Travis Jeppesen (Think magazine)

Guma Guar is a Prague-based art collective. Through their live actions, interferences, exhibitions, breakcore activism, and resplendent energy, they continue to expand and revise the possibilities of art in the 21st century.
This conversation recently took place via e-mail, as Guma Guar was making preparations for their upcoming exhibition at Prague’s Old Town Hall (April 23rd – June 1st, 2008.)

What does the group Guma Guar stand for? What is it that you do?

The origin of our 3-member art and music group Guma Guar began in 2003 and was initiated by the inner need to publicly express our opinion on certain controversial and problematic public issues, rather than navigating ourselves through the art world based solely on an egoistic presentation of our own inner worlds and building careers, as it is done by most artists these days. There are many artistic groups on the Czech art scene whose art is often described as political or tendentious – according to our view, they are not critical enough and their criticism is too often focused on “official goals” convenient for the current power elite. The initial central theme of Guma Guar’s work is the disputation of the function of the capitalistic world system, criticism of western militarism, questioning gender, issues of minorities, a critical analysis of the cultural industry, and a commentary the function of mass media in today’s society.

Who are the people behind Guma Guar? Or, if your members choose not to identify themselves, can you explain the reasons behind your anonymity?

The group consists of three white heterosexual individuals of male gender living in Prague. Even though the names of these individual members are not explicitly secret, we do not like to mention them in connection with Guma Guar projects. After all, the group was created partly as the expression of a certain skepticism towards the model of the individual artist. At the same time, it seems that our collective identity offers kind of a better legitimacy as commentators of political happenings than we could accomplish individually. Our group activities do not exclude solo activities of individual members.

How does the collective function? Are ideas thought up and executed by individuals in the group, or is everything conceived and executed by the entire collective?

Essentially, we function through both of these principles. Once in a while we have a meeting, which we call brainstorming, as a funny reference to work in advertising agencies. During these meetings, we discuss topics that we consider important. Eventually, we develop concepts that are already partly concrete. It also happens sometimes that one of our members comes with a finished or almost-finished work and there is no need to finalize it if other members agree.

Many – if not most – of your works seem to be rooted in an aesthetics of disruption. Is Guma Guar affiliated with any particular ideology? People often speak of you as anarchists. If this is so, do you adhere to any particular branch of anarchism?

Although we don’t conform fully to any concrete “meta-narration,” we would most likely localize ourselves somewhere on the intersection of moderate anarchism and neo-Marxist tendencies.
In every case, cornerstones remain mainly the (revised) teachings of the so-called Frankfurt schools (Marcuse, Adorno, Benjamin, Fromm), the soft-anarchist theory of The Temporary Autonomous Zone by Hakim Bey, texts by Noam Chomsky, essays by the sociologist Immanuel Wallerstein, and the Czech philosophers Václav B?lohradský and Antonín Kosík. Lately, we have found interesting some opinions of the duo Antonio Negri & Michael Hardt, or the new book Shock Doctrine by Naomi Klein. We could follow name dozens of other texts that are reflected in the work of Guma Guar’s work. To put it simply, our fundamental “program” is “a critical view of society.” In our opinion, without it, the current society will fall into a morass of consumer totality.

Do politics really have a place in art? Aren’t you “preaching to the converted,” in a sense, as most of the people who see your work already hold similar political views as yourselves?

We are not really sure that the majority of our hypothetical audience shares the opinions we present. We think that the spectrum of our viewers is fairly unmonolithic in terms of the places we use, such as galleries, the street, clubs, free parties… Even the opinions of gallery visitors do not fully correspond with ours. Often controversial exhibitions are discussed in the media, thanks to which the discussed topics reach a wider public. We believe that there is a space in art (as it is a mirror of society) for everything that creates this society – and politics is important mainly in a democratic society. All art has a political dimension.

reprinted from:


http://disorientations.com/2008/04/03/guma-guar/

Umělecké billboardy: láska, politika a brambory (Právo/Novinky.cz)

Billboard je reklamní plocha. Billboard propaguje produkty, služby, politiku – zkrátka cokoli. Billboard je ale také médium pro umělce. Využít rozměrnou bílou plochu ke kreativnímu – nekomerčnímu – sdělení se rozhodlo na padesát umělců či uměleckých skupin z celého světa. Ti se zúčastnili více než ročního projektu Billboard Text Art s podtitulem Vznikající (s)věty, který pořádá Festival současného umění Praha – Tina B.





4. 8. 2008 11:56
„Umělci měli volné ruce, jedinou podmínkou bylo, že významnou součástí díla musí být textová informace,“ řekl Právu Marek Tomin, tiskový mluvčí festivalu.
„Mezi autory jsou mezinárodně uznávaná jména stejně jako významné postavy na české umělecké scéně. Z většiny jsme dělali základní kurátorský výběr, několik umělců se nám přihlásilo po zveřejnění mezinárodní tiskové zprávy,“ upřesnil.

Podle něj problém s výlepem maxiplakátů nebyl, až na komplikaci s jedním, který byl částečně stržen. „Brzy po výlepu, dříve, než jsme ho stačili nafotit, jej někdo poničil. Zajímavé je, že to byl zrovna billboard se známým sloganem společnosti McDonald's,“ doplnil Tomin.

Jednalo se o jeden ze čtyř billboardů finské umělkyně Kirsimaria E. Toronen-Ripatti z cyklu Easy Lessons in Western Thinking, tedy Snadné lekce ze západního myšlení. Mezi billboardy, které se v průběhu obměňovaly na různých místech v Praze, se našla vtipná, interaktivní díla stejně jako velmi diskutovaná. Rozruch vyvolal návrh české umělecké skupiny Pode Bal. Ta vytvořila fiktivní omluvu „Omlouváme se za naše chování v době nacismu“, pod niž umístila loga společností Siemens, Mercedes-Benz a Volkswagen, čímž poukázala na téma kolektivní historické viny a s ní spojené sebereflexe.

Raketo místo srdce

Umělecko-aktivistická skupina Guma Guar zase na bílý podklad jednoduše umístila podpis Václava Havla. „Byla to reakce na to, jak podle nás Václav Havel selhal. Prezentuje se jako humanista, přesto podporuje třeba výstavbu radaru. Vedle jména jsme dali raketu, protože je absurdní, aby člověk, který podporuje výstavbu cizí vojenské základny na našem území, měl vedle jména srdce,“ vysvětlil Milan Mikulaštík z Guma Guar.

„Jinak se nic dramatického nedělo, reakce ale vzbudil zajímavý billboard Jiřího Kovandy,“ dodal Tomin. Pražský umělec a vysokoškolský pedagog Jiří Kovanda (1953) si pohrál s obří plochou až romanticky – napsal „Miluju tě!“ a připojil své telefonní číslo.

„Ohlasy nějaké byly, dostal jsem smsky, kde bylo vesměs napsáno, já tebe taky. Když jsem na to odpověděl, komunikace už dál nepokračovala,“ okomentoval své dílo a pokračoval, proč zvolil právě takový námět: „Baví mě přenášet věci osobní, jakoby velmi intimní do veřejné sféry. V téhle poloze to ale skutečně osobní nebylo.“
Umělci dbali kromě vizuální stránky především na samotný text. Objevily se až surrealistické věty jako „Zapomněl jsem nakrmit kočku. Žádnou kočku nemám“ nebo „Dnes jsem starší než má matka“.

Některé však nebyly moc vydařené, někdy na úrovni školních prací jako například, že se hledá kočka, vzkaz „Jsi světlo mého života“ nebo zvolání „Jauvajs“.
Řada z výtvorů měla sociálně – filosoficko – historický podtext: Japonec Hiroshi Sunairi vzkázal Čechům, že jim gratuluje k Pražskému jaru, a připomněl, že by chtěl popřát také Tibeťanům k Lhaskému jaru 2009.

Odvážný velkorozměrný obraz vytvořil Mario Chromý ze Slovenska. Do rakve uložil kubánského vůdce Fidela Castra. Zábavný byl billboard Roberta Salanda. Umělec totiž pod obrázek nakrájených brambor napsal „Když ti život přináší hodně brambor, udělej si bramborový salát“.

Tuzemskou scénu zastoupili také Jan Nálevka, Adam Vačkář, Michal Škoda nebo laureáti Ceny Jindřicha Chalupeckého Tomáš Vaněk a Kateřina Šedá. V srpnu se připojí Vladimír Skrepl se svým vzkazem „Miluj svůj život“.

Kateřina Farná,Právo


http://www.novinky.cz/clanek/146462-umelecke-billboardy-laska-politika-a-brambory.html