no comment

Celý článek

Pořad FOKUS na téma UMĚLECKÉ SKUPINY (ČT24)

http://www.ct24.cz/vysilani/2009/02/21/209411058110008-20:05-fokus-ct24/

FLASH ART PARTY at NoD (26. 2. 2009 19:00)

GGG just DJing, no live set



Celý článek

Nový blog - Strictly critical

angažované umění, politika, aktivismus, propaganda, kritika, subverze, média
STRICTLY CRITICAL

BÉÉÉÉÉÉM

SUPPORT YOUR LOCAL SQUAT / CROSS / 14. 1. 2009

Benefiční akce: Support Your Local Squat

14.1.2009 (19:00) – 15.1.2009 (5:00) CR – Praha – Cross Club

Přijďte ve středu 14.1.2009 do pražského Cross clubu vyjádřit podporu obviněným obyvatelům z usedlosti Cibulka.

Bližší info zanedlouho

Na místě infostánek, benefiční kasička, přednáška a následná diskuze (obyvatel Cibulky, jeden z pořadatelů karnevalu FNF), tématické promítání a v neposlední řadě vychytaná hudební produkce


Horní stage:
19-21 Diskuze a přednáška k tématu
21-23 Elza & Soundproof
23-01 United forces of dub
01-?? Mad4ce & Yukimura

Dolní stage:
21-23 Raveboy & Crome
23-01 Guma Guar & Mikatchu
01-?? Yarrdesh & Yarrdesh

Kašpárek na scénu! (Literární noviny 1/2009)

Projektu výtvarné skupiny Guma Guar s názvem Kolektivní identita se podařil skvělý výkon: ztrapnit pražskou radnici. A to dokonce hned dvakrát.

Zdá se už být téměř samozřejmostí, že se nám pražská radnice snaží neustále naznačit, jak velkým je pod taktovkou ODS nepřítelem všeho svobodného, jak zcela postrádá smysl pro humor a začíná být jako celá modrá strana hysterická a jak si v poslední době libuje v zákazech všeho druhu. Po masivním a jen dočasně utichlém tahu proti pražským divadlům, po zákazu odhazování žvýkaček, nedopalků, zákazu konzumace alkoholu na veřejných prostranstvích, také de facto zákazu bezdomovců v centru, je zde, také po mistrném komickém rétorickém čísle Pavla Béma na kongresu ODS, další případ její velkorysosti a oduševnělosti: zákaz dalších výstav pro galerii Artwall na opěrné zdi letenských sadů.

Paradoxně jde ale zejména o umělecký úspěch výtvarné skupiny Guma Guar, která namíchla aroganci magistrátních úředníků do té míry, že vymanili svou omezenost ze skrytu sekretariátů a po vzoru normalizačních kádrů, jimiž ostatně jsou, vyrazili do boje se svobodou projevu nejen uměleckého, pod zcela lichou záminkou, že prý došlo k porušení jakýchsi autorských práv. Tedy metodami sobě vlastními. To je skutečně pěkné, neboť co jiného je smyslem umění, než věci skryté vrhat na světlo, kde se teprve mohou zaskvít v celé své nádheře, dát Kašpárkovi možnost, aby se mohl zcela volně promenádovat po jevišti pimprlového divadla.

I přes zákaz pro galerii, který radnice vydala jako přímou reakci na humornou výstavu s názvem Kolektivní identita, v níž Guma Guar použila logo a slogan magistrátní olympijské kampaně, oné podivné černé díry na peníze daňových poplatníků: „Všichni jsme v národním týmu“. Namísto celebrit běžných je osadila těmi trochu potemnělými: Koženým, Pitrem, Mrázkem, Krejčířem, Barkovou, Srbou. Měl tam mezi nimi být zpočátku i Bém, ale nakonec si to tvůrci rozmysleli. I když by možná mezi podobné individuality zapadl.

Gumě Guar se podařil skutečně pěkný happening. Ten jako by se ale rozpoutal vlastně až po skončení výstavy. Už to, že někomu stálo za to, aby pod rouškou tmy přišel s kbelíkem hnědé barvy a výstavu ukončil válečkem, je samo o sobě komické nadmíru. Stejně tak je příznačně komické, že o zákazu používání výstavních ploch na letenské zdi informoval galerii Artwall ředitel Odboru ochrany prostředí pražského magistrátu. Takovou míru péče si snad ani pražské životní prostředí nezaslouží. Měli bychom být všichni rádi, že podobný odbor se tak razantně vkládá do věci, která je zjevně v jeho kompetenci: zaříznout galerii. Jednomu se pak hned klidněji spí, když ví, že nad tím, aby náš veřejný prostor nikdo neznečišťoval žádným odpadem, ani myšlenkovým, ani uměleckým, natož žvýkačkami, bdí lidé nadmíru povolaní, s širokými kompetencemi a především rozhledem. Ale třeba tuto nepříjemnou práci nakonec na magistrátu dostal na starost ten nejbezvýznamnější úředník, což by mohl být pod taktovkou ODS a jejího tržního přístupu k ekologii právě tento ředitel.

Kauza nám ovšem pozvolna utichá a média již nejspíš přestala zajímat. Pražský magistrát ji nejspíš také považuje za vyřízenou a na petici za znovuotevření venkovní galerie se podepsala necelá tisícovka lidí.

Je ovšem skutečně zvláštní pozorovat, s jakou zarytou důsledností se magistrát a ODS celá snaží zbavit i těch posledních zbytků náklonnosti české nejen umělecké veřejnosti, která k ní byla v Praze vždycky poměrně vstřícná. Brzy už nejspíš nebude ani tam. Asi pomalu nezbude, než se s modrými ptáky začít pozvolna loučit. Osobně doufám, že nadlouho. Škoda, že na to zas bude muset třeba česká ekonomika skončit v záporných hodnotách růstu růstu. No, ale za to tak úplně ti nešťastní modří přece jen nemohou. Za to může jen to jejich nešťastné náboženství.

Ivan Bláha


* Text vyšel v Literárních novinách 2009-1 na straně 14.
* Publikováno online 11.1.2009



http://www.literarky.cz/index.php?p=clanek&id=6222

SILVESTR V MEETFACTORY

ZAHRAJÍ:
DEUS EX MACHINA
KRKY MARIA CHROMÉHO
MICHAL MARIÁNEK
GUMA GUAR DJS VJS
ANTENA VJ DJ
DJ KRYSA

Pražská galerie Artwall už není v národním týmu (aktualne.cz)

ART WALL – jeden z nejzajímavějších výstavních projektů posledních let, který koncipovalo Centrum pro současné umění Praha, je podle všeho minulostí. V lepším případě dočasnou minulostí, což ale vážnost situace nijak nezmenšuje, protože projekt skončil na základě svévolného magistrátního rozhodnutí.

Jinými slovy zřejmě proto, že byl pro politické vedení města nepohodlný. Rozbuškou se stala květnová výstava umělecko-aktivistické skupiny Guma Guar Kolektivní identita, která parodovala reklamní kampaň Prahy olympijské.

Pod heslem Všichni jsme v národním týmu na místo hereckých osobností doplnila "celebrity" jiného kalibru, totiž proslavené tuneláře a další české "podnikatele" spojované s finanční kriminalitou, korupcí a vazbami na místní politické špičky.

Lobbying za Prahu olympijskou
Podle autorů a kurátorky Zuzany Štefkové se akce "kriticky stavěla k problematice výroby souhlasu" v demokratické společnosti, kdy jsou názory občanů usměrňovány pomocí technik public relations, navíc často za peníze daňových poplatníků.

V tomto případě se tedy konkrétně navážela do lobbistické agitky, která měla přesvědčit veřejnost, že by se Praha měla stát hostitelským městem olympijských her v roce 2016.

Ultimativní reakce politických špiček na sebe nedala dlouho čekat, umělci měli své práce odstranit. Kurátoři se za ně v tu chvíli nepostavili a důvod byl jasný: CSU existuje i díky magistrátním grantům. Situace se tehdy po několikadenní tahanici – která došla až do úrovně právního hodnocení nastalé situace – "sama" vyřešila doslova přes noc, kdy "neznámý pachatel" fotografie i hesla přetřel hnědou barvou. Zdálo se, že je po všem, ale chyba lávky.

Magistrát se podle všeho po svém cenzorském extempore rozhodl v reakci na výstavu galerii ARTWALL zlikvidovat, což pro něj prakticky nepředstavovalo žádný problém. Stačilo, aby jednostranně odstoupil od smlouvy se skupinou Rafani, od níž si CSU pronajímalo městské prostory pro své výstavní aktivity – totiž systém kamenných nik vybudovaných v 50. letech minulého století pro propagandistické účely v rámci opěrné zdi Letenských sadů na nábřeží kpt. Jaroše a Edvarda Beneše.

Odplata za kritiku?
To také Praha udělala, a to hned 27. května. Činnost galerie ARTWALL tak byla de facto nuceně ukončena. Zdůvodnění dodal magistrátní odbor ochrany prostředí. Bylo jím údajné porušení práv o. p. s. Praha olympijská, jejímž zakladatelem je kromě Českého olympijského výboru právě hlavní město.

V prohlášení zástupci CSU vyjadřují domněnku, že "důvody, které hl. město Praha uvádí pro vypovězení smlouvy, se nezakládají na skutečnosti. Postup magistrátu spíše působí dojmem, jako by se jednalo o "odplatu" za uměleckou kritiku obsaženou v projektu skupiny Guma Guar.

"Tyto praktiky" – pokračují dál – "jsme si zvykli spojovat s fungováním totalitních režimů, které cenzurní postupy maskují jako uplatňování platných právních předpisů, a považujeme za skandální, že v demokratické společnosti může docházet k tomuto typu nepřímé cenzury vedoucí k likvidaci umělecké galerie."

Proto požadují, aby zastupitelstvo hlavního města Prahy přezkoumalo právní důvody, na jejichž základě Praha vypověděla smlouvu o pronájmu, a zasadilo se o to, aby mohla být obnovena činnost galerie ARTWALL.

Zároveň připravili petici za zachování tohoto výstavního prostoru, jejíž text zveřejnili na svých stránkách, spolu s korespondencí mezi CSU a Magistrátem hl. města Prahy.

Návrat k původnímu účelu
Galerie ARTWALL působila na letenské zdi od roku 2005, byl to jediný stabilní projekt pro současné umění ve veřejném prostoru v Praze. Za tu dobu se v jeho rámci představili například Pode Bal, Matky a Otcové, Lenka Klodová, Míla Prestová, Martin Zet, Silvie Vondřejcová, Michaela Thelenová nebo třeba právě Guma Guar.

Podle Jana Winklera, ředitele odboru ochrany prostředí, je kauza pro magistrát s konečnou platností uzavřená. „Až mi Rafani objekt předají, což mimochodem dosud neučinili, bude jej město využívat pro vlastní účely – nejspíš pro PR magistrátu," citovala ho média.

K podobným účelům de facto sloužila zeď i za minulého režimu. Provoz Galerie Na zdi byl inspirován v roce 1998 Barbarou Benish, americkou umělkyní, která se po revoluci přestěhovala do Čech. Ve starých novinách našla pohledy na opěrnou zeď, na které byly v kamenných rámech umístěny propagační obrazy komunistické vlády.

Radek Wohlmut

http://aktualne.centrum.cz/kultura/umeni/clanek.phtml?id=623053

Všichni v jednom národním týmu?

Mailem mi přišla petice proti rušení Galerie Artwall. Galerie pod širým nebem na panelech na opěrné zdi pod Letenskou plání. Já jako Leteňačka tuto galerii sleduju poměrně pozorně, protože okolo často chodím nebo jedu tramvají.

Když se na transparentech objevily portréty našich národních velikánů typu František Mrázek, Tomáš Pitr, Viktor Kožený či Radovan Krejčíř s heslem Všichni jsme v jednom národním týmu, radovala jsem se. Ze svobody, která přináší možnost vyjádřit se ke společenskému dění svobodně a jasně.

Vždyť právě praktiky zobrazených mužů a jejich nejasné vztahy s establishmentem jsou zdrojem znepokojení občanů. Ti jsou znechucení, zklamaní, opovrhují politikou. To se pak projevuje demonstrativním nezájmem o volby a pomalou erozí dalších demokratických hodnot.

Demokratická společnost deklaruje svobodu projevu jako jednu ze svých základních hodnot a politici by to měli respektovat. A vida, nelíbí se jim to.

A už je tu protiakce: magistrát vypověděl provozovatelům Galerie Artwall smlouvu.

Místo aby politici zhodnotili tuto ?zpětnou vazbu?, užijí tu nejjednodušší cestu: kritiky umlčet, zrušit smlouvu – a jací jste kritici našich činů – takhle maličcí? Tak si pro příště rozmyslete něco kritizovat. I tak se dá interpretovat poselství této magistrátní akce. Petici podepisuji.

Helena Třeštíková, režisérka

PETICE PROTI NUCENÉMU PŘERUŠENÍ ČINNOSTI GALERIE ARTWALL

My níže podepsaní využíváme práva daného nám Listinou základních práv a svobod a zákonem č. 85/1990 Sb. o právu petičním a obracíme se na vás s žádostí o přezkoumání kroků, které vedly k nucenému přerušení činnosti galerie ARTWALL provozované Centrem pro současné umění Praha, o.p.s.

Činnost galerie ARTWALL působící od roku 2005 na opěrné zdi Letenských sadů na nábřeží kpt. Jaroše a Edvarda Beneše byla nuceně ukončena v návaznosti na výstavu „Kolektivní Identita“ skupiny Guma Guar, která se uskutečnila v květnu tohoto roku.

Výstava „Kolektivní identita“ se kriticky stavěla k problematice „výroby souhlasu“ v demokratické společnosti, kdy jsou názory občanů usměrňovány pomocí technik public relations, navíc často za peníze daňových poplatníků. V tomto konkrétním případě se jednalo o reakci na kampaň Prahy olympijské, o.p.s. „Všichni jsme v národním týmu“, která měla prostřednictvím zapojení tváří známých českých herců a hereček přesvědčit veřejnost, že by se Praha měla stát hostitelským městem olympijských her v roce 2016. V rámci své polemické odpovědi využila skupina Guma Guar portréty českých podnikatelů spojovaných s finanční kriminalitou, korupcí a vazbami na místní politické špičky, přičemž do anti-kampaně zapojila i původní logo a slogan Prahy olympijské, o.p.s.

Tuto skutečnost interpretovala Praha olympijská, o.p.s. a následně i Magistrát hl. města Prahy jako neoprávněné užití zaregistrovaného sloganu a loga, přesto že byli kurátory projektu ujištěni, že se vzhledem k ryze nekomerčnímu kontextu, v němž byly slogan a logo použity, nejedná o porušení zákona 441/2003 Sb., který v § 8, odst. 2, výslovně zakazuje neautorizované použití zaregistrovaného sloganu a loga pouze v obchodním styku.

Přesto odstoupil Magistrát hl. města Prahy dne 27. 5. 2008 jednostranně od smlouvy se skupinou Rafani, od níž si Centrum pro současné umění Praha, o.p.s. prostory pronajímala.

Domníváme se, že zdůvodnění, které odbor ochrany prostředí Magistrátu hl. města Prahy uvádí jako důvod pro jednostranné vypovězení smlouvy, se nezakládá na skutečnosti. Postup Magistrátu hl. města Praha spíše působí dojmem, jako by se jednalo o „odplatu“ za uměleckou kritiku obsaženou v projektu skupiny Guma Guar. Tyto praktiky jsme si zvykli spojovat s fungováním totalitních režimů, které cenzurní postupy maskují jako uplatňování platných právních předpisů a považujeme za skandální, že v demokratické společnosti může docházet k tomuto typu nepřímé cenzury vedoucí k likvidaci umělecké galerie.

My níže podepsaní, proto požadujeme na základě § 7 písm. c) zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, aby zastupitelstvo hlavního města Prahy projednalo tyto záležitosti:

1) Přezkoumalo právní důvody, na jejichž základě hlavní město Praha jednostranně odstoupilo od smlouvy o pronájmu s uměleckým sdružením Rafani.

2) Zasadilo se o to, aby mohla být neprodleně obnovena činnost galerie ARTWALL.

My níže podepsaní rovněž apelujeme na zastupitelstvo hlavního města Prahy, abyste se v rámci svých pravomocí zasadilo o to, aby se případ galerie ARTWALL nestal precedentním případem otevírajícím brány nové politické cenzuře svobodné umělecké tvorby a umlčování kritických projevů v demokratické společnosti.

Dne 12. 11. 2008 v Praze

Tuto petici podává za petiční výbor Mgr. Zuzana Štefková, bytem Za Strahovem 19, 169 00 Praha 6, kurátorka galerie ARTWALL a zletilá občanka hlavního města Prahy.

PŘIPOJENÍ SE K PETICI

GUMA GUAR feat.MIKATCHOU, JTNB, I AM P (26. 11. 2008 –> Boro klub, Brno)

Václav Magid: Posmrtný život situacionistických strategií (Literární noviny, SOK)

Guy Debord, situacionistická internacionála a Guma Guar.

Celý článek

Zbigniew Libera a Guma Guar

Galerie Futura – videozáznam z výstavy
Video z vystavy zde

Zbigniew Libera a Guma Guar

Galerie Futura
Výstava proběhne: 24.9. -30.11.2008


Pozvání k účasti na projektu mezigeneračních výstav v prvním patře Centra Futura tentokrát přijali známý polský umělec Zbigniew Libera a umělecká skupina Guma Guar. Stali se tak po Ivanu Kafkovi a Tomáši Svobodovi, Jiřímu Kovandovi a Evě Koťátkové v pořadí třetí dvojící tohoto celoročního cyklu, který si klade za cíl svést do společného prostoru zástupce starší generace s generací nastupující. Každé z dvojic je pak ponechán vlastní prostor jakým způsobem společnou výstavu pojmou

Zbigniew Libera ve své části expozice problematizuje aktuálnost a smysluplnost utopických snah revolučních bojovníků. Činí tak prostřednictvím inscenovaných fotografií, nafocených na horách, které karikují guerillu. Jako protiváhu k Liberovým fotografiím se skupina Guma Guar rozhodla prezentovat sérii fotografických portrétů reálných aktivistů z anarchistické, anarchofeministické a antifašistické scény. Jednotliví aktivisté jsou vyfoceni v civilním oblečení na veřejných místech vždy zezadu, není jim tedy vidět do obličeje. Na rozdíl od Liberova ironického postoje chce GG ukázat neidealizované, skutečné bojovníky, jejichž činnost je ovšem nutí zůstávat více či méně v anonymitě. Neefektnost fotografií je ještě zesílena faktem, že jsou snímány pomocí mobilního telefonu.


Zbigniew Libera: "The guy, innocent and heartless" ,2008, slide show


Zbigniew Libera: "The guy, innocent and heartless" ,2008, slide show


Zbigniew Libera: "The guy, innocent and heartless" ,2008, slide show


Guma Guar: Bez názvu, digitální tisk, 120x90 cm, 2008


Guma Guar: Bez názvu, digitální tisk, 120x90 cm, 2008


Guma Guar: Bez názvu, digitální tisk, 120x90 cm, 2008


Pohled do instalace


Pohled do instalace

Zbigniew Libera a Guma Guar

23. 09. – 30. 11. 2008, Galerie Futura

BLOODY HUMANIST (billboard)

Celý článek

Je to soukromá věc, říká Knížák (Lidové noviny, 11. 9. 2008)

Před více než půlrokem uspořádala umělecká skupina Guma Guar mystifikační akci, při níž si vzala na mušku generálního ředitele Národní galerie v Praze. Prohlásila se za skupinu Milan Knížák, v parafrázích vytvořila pod tímto jménem díla, která pak vystavila a nabídla k prodeji v Galerii Vernon.
Případné kupce ovšem upozornila, že nejde o autentická díla Knížákova, a v případě, že by k prodeji přece jen došlo, měla v úmyslu z výtěžku financovat jakousi anticenu udělovanou Knížákovým „jménem“.

Ironie a kritika
Skupina dokonce založila i webovou stránku a posílala z ní pozvánky, takže leckoho zmátla. Akce vskutku hodná velkého „rebela“, do kterého se Milan Knížák ostatně kdysi sám rád stylizoval. Se zjevnou ironií skupina využila „činů“ a údajů k sestavení kritického životopisu šéfa vrcholné výtvarné instituce. S poměrně velkým časovým odstupem podal Milan Knížák trestní oznámení prostřednictvím své právní fimy Pejchal, Nespala a spol. na skupinu i galerii, přesněji na blíže neztotožněné osoby vystupující a jednající jménem umělecké skupiny Guma Guar, případně další osoby vystupující a jednající jménem firmy Galerie Vernon.

Milan Knížák se k věci nemíní vyjadřovat s tím, že jde o jeho soukromou věc. Jak však potvrzují kurátor výstavy Marek Tomin a člen skupiny Guma Guar Milan Mikuláštík, kteří absolvovali předběžné výslechy na policii, v trestním oznámení figurují pojmy jako podvod, porušení práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu a rovněž pomluva.

„Je to pěkný obrázek zase jednoho selhání umělce, který se stal tím, proti čemu v 60. letech sám protestoval,“ komentuje tento fakt Milan Mikuláštík. „Je to paradox -ta výstava byla jasná ironie, nechtěli jsme na ní vydělat, ale pouze kriticky ukázat nepoctivé jednání toho, kdo z pozice své funkce může zvyšovat hodnotu své obchodní značky.“ Také kurátorský text k výstavě se celý věnoval faktu, že umělec a jeho dílo je obchodní značkou a že člověk, který s ní obchoduje, by neměl být v postavení toho, kdo tyto toky kontroluje.
„Výstava trvala dva měsíce,“ připomíná Milan Mikuláštík, „a po celou dobu byla ze strany Milana Knížáka okázale ignorována, jenom nám kdosi poničil výlohu. Nakonec se ale pan ředitel zachoval vlastně hůř než kdysi ti komunističtí výtvarníci, proti kterým zamlada sám vystupoval. Aspoň nevím, jestli některý z nich proti němu tehdy podal trestní oznámení,“ uzavírá Mikuláštík, který podobně jako kurátor Tomin nemá informace o tom, jak případ pokračuje.

Tým národních lumpů
Skupina Guma Guar na sebe upozornila i svou „olympijskou kampaní“, když na zeď pod Letenskými sady zavěsila billboardy kontroverzních postav českého veřejného života – Viktora Koženého, Tomáše Pitra, Františka Mrázka, Libuše Barkové, Karla Srby či Radovana Krejčíře s olympijským sloganem „Všichni jsme v národním týmu“. Společnost Praha olympijská se ohradila proti zneužití loga a „neznámí vandalové“ plakáty s národními lumpy nakonec začernili.

Marta Švagrová

PARACETAMOL, DEUS EX MACHINA, GUMA GUAR DJ SET (10. 9. 2008 – Karlín studios, Praha)

Guma Guar chce Knížákovu cenu za zesměšnění Knížáka (aktualne.cz)

Kontroverzní skupina vrací úder řediteli NG




Praha – Milan Knížák, který si velmi zakládá na svém nadhledu a akcích provokativního charakteru, tentokrát psychicky nevydržel. Zhruba tři čtvrtě roku po výstavě kontroverzní umělecké skupiny Guma Guar, která si při ní vzala na paškál právě dlouhodobě kritizovaného generálního ředitele Národní galerie, podal na členy sdružení trestní oznámení.

Mladí umělci se pro účely tehdejší akce přejmenovali na skupinu Milan Knížák a parafrázovali umělecká díla momentálně jednoho z nejvyšších státních úředníků v oblasti kultury, která zároveň nabídli k prodeji.

Expozici doplnili nelichotivým životopisem a vyhlásili, že pokud se něco z artefaktů prodá, bude výtěžek sloužit jako základ pro speciální cenu, která se bude jménem Knížáka udělovat. Výstavu zaštítila soukromá galerie Vernon, jejíž veřejné prostory také posloužily k instalaci.

Knížák je samozřejmě typ člověka, který se nestal terčem nějakého útoku poprvé, většinou však dokázal svým protivníkům díky své inteligenci a strategickým schopnostem vyrazit zbraně z ruky.

Tím, že přebil akci svým vystoupením, kterým dotyčný akt zbagatelizoval, zesměšnil nebo prostě strhl pozornost na svou stranu. Typickým modelem jeho chování je to, když se sám vmísil mezi studenty z akademie, kteří proti němu vystoupili, s transparentem, na němž stálo „Pryč s Knížákem!".

Tentokrát se snad poprvé uchýlil k soudní cestě. Členové skupiny se o jeho trestním oznámení dozvěděli zhruba před měsícem. Někteří z nich už absolvovali výslechy na policii. Snad shodou okolností na služebně nedaleko Veletržního paláce, kde byli vyslýcháni v souvislosti se schvalováním trestného činu i členové poroty, která udělila cenu skupině Ztohoven za pirátské vniknutí do živého vysílání ČT.

Zdá se, že tu dílem osudu vyrůstají policejní specialisté na umělecké trestné činy. Pravda však bude zřejmě prozaická; spíš než fakt, že se v bezprostřední blízkosti služebny nachází sbírka moderního umění NG, bude důležité to, že výstava Guma Guaru proběhla na území Prahy 7. Milan Knížák by to měl z místa svého sídla, Paláce Kinských na Staroměstském náměstí, blíž někam na jedničku.

Policie bude zřejmě kromě osobnostní újmy zkoumat i aspekty možného hospodářského deliktu ve smyslu „poškozování značky" – neboť při výslechu prý opakovaně padl dotaz na to, jestli se při výstavě něco prodalo.

Tyto okolnosti se mohou stát zdrojem pobavení hlavně pro zainteresované lidi z okruhu výtvarné komunity, protože jednou ze sarkastických poznámek Guma Guaru bylo to, že jméno Knížák dnes představuje spíš marketingový pojem než uměleckou entitu.

I případná narážka na pomluvu nebo poškozování dobrého jména může vyznít komicky, neboť Knížák má u značného počtu lidí z komunity tak špatnou pověst jako málokdo. Ať tak či tak, věc má teď ve svých rukou policie.

Ani skupina Guma Guar nicméně ředitelovu aktivitu nenechala bez odezvy. Na radu jednoho ze členů uměleckého sdružení Pode Bal se ve čtvrtek v devět hodin dopoledne byla se svou výstavou „Milan Knížák" oficiálně přihlásit do soutěže o cenu pro mladé umělce do třiatřiceti let – NG 333, kterou před rokem na popud Milana Knížáka poprvé vyhlásila Národní galerie.

Jak to dopadne, je otázka. Asi největší problém by Knížák způsobil uměleckým aktivistům, kdyby cenu vyhráli. Nejen že by se s tím museli nějak popasovat, navíc by se stali historicky druhými laureáty tohoto ocenění po Ztohoven. To by bylo pikantní, protože mezi oběma skupinami panuje otevřená nevraživost.

Jenže cenu uděluje mezinárodní porota, ne Milan Knížák. A i kdyby, na takový mentální kotrmelec už asi nemá – i když by mu chování Guma Guaru mohlo být blízké, protože zvolili absolutně stejný způsob a prostředky jako v 60. letech uznávaný umělec.

Ten však zatím svůj smysl pro humor, snad mimoděk, prokázal jen tím, že do právní pře angažoval kancelář Pejchal, Nespala a spol. – což je přece jen trochu málo.

Radek Wohlmuth


http://aktualne.centrum.cz/kultura/umeni/clanek.phtml?id=615688

BREAKCORE MACHT FREI – open air (12.–14. 9. 2008 –> info later)

OVO, GUMA GUAR & HEAD IN BODY (20. 9. 2008 ve 21:00 –> Chateau L´enfer Rouge – Praha)

BÉÉÉÉÉÉÉÉM

Partyzáni z galerie (rozhovor pro Czech Free Press)

Často opakují, že galerie používají jen jako prostředek k šíření politických názorů a ke kritice. „V rámci naší tvorby nás umělecké otázky vlastně až tak moc nezajímají, nás zajímá politika,“ konstatují Milan Mikuláštík a Richard Bakeš z umělecké skupiny Guma guar. I proto mají jejich projekty v dnešní době teoreticky svobodných názorů životnost až nepříjemně krátkou.


První otázku nabízí dramatický vývoj událostí vašeho nejnovějšího projektu Kolektivní identita na zdi nábřeží kpt. Jaroše. Neznámý pachatel 29. května přemaloval vaše plakáty černou barvou. Jak to všechno bylo?

Centrum pro současné umění nás před necelým půlrokem vyzvalo, abychom něco připravili pro projekt Vox populi, který bude celý rok probíhat v rámci public-artové galerie Artwall, což je stěna pod Letenskými sady, okolo níž proudí denně tisíce aut. Projekt, který jsme předložili, byl míněn jako kritika nakládání s veřejnými penězi ze strany magistrátu a společnosti Praha olympijská, jež byla pověřena organizací pražské kandidatury na uspořádání her. Předložili jsme CSU návrhy, na nichž byli známí zločinci spojení s hospodářskou kriminalitou vsazeni do vizuálu reklamní kampaně Všichni jsme v národním týmu. Olympiádu tak v naší verzi kampaně nepropaguje Jan Tříska nebo Pavel Liška, ale defraudant Viktor Kožený, daňová delikventka Libuše Barková, zavražděný mafián František Mrázek, uprchlý „podnikatel“ Pitr, Radovan Krejčíř, nebo Karel Srba. Nakonec jsme ještě mezi ně chtěli přidat Pavla Béma, ale to šéf centra Ludvík Hlaváček odmítl. Uznali jsme, že v projektu, který jsme jim původně poslali, a který byl schválen, byli jen ti odsouzení zločinci – a tak jsme ustoupili. Nakonec to ale Hlaváček nechtěl povolit ani bez Béma. Dostal strach, že centru na základě tohoto projektu vezmou grant. Museli jsme se za ním vypravit a přesvědčit ho, aby projekt povolil, když už ho jednou přijal, a především, aby neprováděl takovou autocenzuru.
Šest billboardů bylo nakonec zrealizováno a pověšeno. Po třech dnech se však ozvali ze společnosti Praha olympijská, že mají slogan „Všichni jsme v národním týmu“ a logo „Praha olympijská 2016“ zaregistrované a vyzvali nás k jejich odstranění. Hlaváček se jim omluvil, odepsal, že to okamžitě napravíme a nutil nás loga rychle překrýt. Komunikovala s námi kurátorka Zuzana Štefková, která nám zprostředkovávala jeho obavy. Domníváme se, že se jako kurátorka výstavy měla takovému tlaku postavit a říct, že umělci mají právo kritizovat. Nic takového se ale nestalo. Obhajovali jsme se tedy v médiích sami. Nesnažili jsme se upozorňovat na to, že jde o umělecké dílo, ostatně, proč by umělci měli být jakkoli zvýhodněni, co se týče svobody projevu, proti ostatním občanům. My jsme zdůrazňovali, že jde o kritiku pochybného utrácení peněz. Není přece možné takovým způsobem kriminalizovat kritiku utrácení veřejných financí. Po protestu Prahy olympijské jsme konzultovali s právníkem, který nám vysvětlil, že společnost nemá právo po nás žádat odstranění loga, protože zákon mluví jen o jeho komerčním zneužití. To by nastalo, kdybychom například chtěli pořádat olympiádu v Bratislavě.

Vypadá to, že jste se inspirovali ideou národního týmu v duchu Limonádového Joe „padouch, nebo hrdina, vždyť jsme jedna rodina“. Podle jakého klíče jste padouchy vybírali a umísťovali?

Vybrali jsme celebrity ekonomické kriminality, nejznámější grázly, symbolické zástupce zločinu pro širokou veřejnost. Všichni jsou buď odsouzeni, nebo utekli do zahraničí. Mrázek je mrtvý, tak jsme ho jako jediného dali „za tunel“ na nábřeží Edvarda Beneše. Pitr je nezvěstný, Krejčíř a Kožený uprchli, Barková a Srba byli odsouzeni.

A pak zůstal sedmý – prázdný – rám, do kterého jste chtěli dát Béma…

Nebo někoho ze správní rady Prahy olympijské, například šéfa Františka Peteru…
Nicméně kauze by se v současné době měli věnovat především novináři. Olympiáda nebude, vědělo se o tom dopředu, říkal to dokonce sám primátor, ale utratilo se 60 milionů. Kdo na tom měl vydělat? Na www.praha216.org můžete lehce zjistit, kdo za společností Praha olympijská stojí. Ředitelem je František Petera – sportovní podnikatel, který své milence Kobzanové daroval porsche za čtyři a půl milionu. To mluví za všechno. Takový člověk celou akci Praha olympijská vede. A pod ním jsou členové správní rady – odéesácká parta, většinou papaláši z radnice. Dál je tam například architekt Václav Králíček, o jehož posudky se opírají kritici – nebo spíš hrobníci – Kaplického knihovny. Je to zcela zjevně propojená věc. Stejná parta, která nechce knihovnu, by ráda stavěla olympijské stadióny, vily, hotely, ubytovny a další stavby. Nejde vůbec o olympiádu, ale o to, aby se mohla vyčlenit z ochrany určitá místa, kde je zakázáno stavět komerční stavby. Díky výjimečnému stavu olympiády by vznikl speciální režim, na kterém by mohli všichni kamarádi těchto politiků vydělat.

Takže to je podobná teorie, s níž se vysvětluje smysl radaru – tedy že nemá nic společného s proklamovaným účelem bezpečnosti, ale že ve skutečnosti jde o lukrativní zakázku pro firmu Haliburton Bushova viceprezidenta a přítele Dicka Cheneyho.

V nové knize Naomi Kleinové Shock Doctrine je popsána technika, kterak nerušeně prosazovat ve společnosti nepopulární opatření. Aby bylo například možné masivně privatizovat, je nutné využít šoku mezi občany – někdy přijde šok samovolně, třeba přírodní katastrofa, jindy je třeba jej vyvolat uměle, například prostřednictvím války. Olympiáda sice není šok takového kalibru jako zemětřesení, ale přeci jen vyvolá jakýsi „výjimečný stav“. V tu chvíli se dají dělat věci, které by jinak možné nebyly. Teď je ale na investigativních novinářích, aby pokračovali.

Proč myslíte, že čeští novináři povětšinou nechávají takové kauzy být?

Měli by fungovat jako hlídací psi demokracie, ale většinou slouží spíš jako výrobci souhlasu. Vezměte si například, jak Mladá fronta Dnes neustále poškozuje hnutí Ne základnám – absurdně tvrdí, že jsou finančně propojení s teroristickými islamisty.

Vraťme se v historii vašich projektů k výstavě Meze tolerance, která měla probíhat do 1. června na Staroměstské radnici, ale hned 1. května ji zničili neznámí vandalové a výstava byla zavřena. Kurátor projektu Hustý provoz Karel Srp jr. oceňoval její ready-made, dada charakter. Jak to myslel?

On tím chtěl asi říct, že si cení toho, že náš projekt není uměním v klasickém smyslu, že nejde o artefakty. My často opakujeme, že galerie používáme jen jako prostředek k šíření politických názorů a ke kritice. Nás v rámci naší tvorby umělecké otázky zas tak moc nezajímají, nás zajímá politika.

Myslíte, že se politické umění u nás stává v poslední době trendem? Napadá mě třeba Jiří Skála s fotografií DOS na billboardu před Hypernovou. Chalupeckého cenu vyhrává spíš angažované umění než malba.

Ne, to určitě ne. Chalupeckého cenu ještě žádný politicky angažovaný umělec nedostal. Ve finále ceny byl sice Jan Kotík, ale skončil neúspěšně. To, co je teď jistém smyslu možno považovat za mainstream, je spíš takový lyrický konceptualismus se sociálním přesahem. Ale tvrdá politika? To ne. Jirka Skála konečně také není žádný aktivista, ale je pravda, že uvažuje politicky. Dnes je možná političtější než Rafani, je to v každém případě levičák. Ale říct, že politické umění je v Čechách trend – to opravdu ne. Bohužel.

Myslím obecně posun někdy od poloviny devadesátých let. Souvisí to i s obnovením různých rezistenčních hnutí, hlavně anarchistů.

To je logická věc. Po pádu železné opony panoval nekritický obdiv k nové společnosti. Pak si lidi začali všímat, že se spousta věcí mění k horšímu, a to nejen u nás. My, když jsme jako skupina začínali, tak jsme se zabývali hlavně mezinárodní politikou. V posledních několika projektech jsem přešli na česká témata, předtím to bylo hodně globální.

Trochu se to propojilo při blahopřání A-kontra k Havlovým sedmdesátinám…

Plechovky s lidským masem, k jejichž propagaci jsme použili fotografii Havla lísajícího se k Georgi Bushovi, reagovaly na použití fosforu a napalmu americkou armádou v irácké Fallúdži. Vystavili jsme je na prodejní výstavě Beauty Free Shop v Praze v Jungmannově ulici. Nakoupili jsme tehdy v obchodě ty nejlevnější konzervy kočičího žrádla, vyměnili na nich štítky, a pak je nabízeli za tři tisíce korun. Beauty Free Shop byl v podstatě vážně míněný obchod, kde lidi měli nakupovat před Vánoci „umělecké dárky“. Samozřejmě to není zrovna ideální dárek k Vánocům dostat konzervu lidského masa spáleného napalmem. Nikdo si taky žádnou konzervu nekoupil.

Ale přece jen, je tu víc politických skupin…

Ano, je tu třeba Podebal, jejichž ústřední téma je kritika komunismu. To my děláme pravý opak. Kritizujeme antikomunismus. Rafani jsou na tom podobně jako Podebal. Když před lety vstoupili do Komunistické strany – bylo to proto, aby ji zesměšnili. Ztohoven vypadali konečně jako něco nového, jako někdo z ulice, ale nakonec se ukázali jako naprosté zklamání. Nechali se koupit za 333 tisíc a dnes dělají fíkový list Knížákovi, který je vydává za nejautentičtější, nejodvážnější skupinu a může tak odvádět pozornost od kritiky vlastního darebáctví ze strany jiných uměleckých skupin i jednotlivců. My máme s Rafanama a s Podebalem dobré vztahy, jsou to všechno kámoši, vlastně i s lidmi ze Ztohoven, i když ne se všemi. Ideologicky nám ale není blízká ani jedna z těchto skupin.

A co Dny neklidu? Účastníte se? Má to tak nečekané dopady. Člověk jde po ulici Na Poříčí a najednou je místo kavárny Archa Orco.

My jsme neměli čas se nějak zásadně zapojit, protože se děly ty věci s Letnou. Richard jim ale poslal takovou drobnost – wall-paper, koláž podle hry Mafie. Richter v popředí, po straně Bém a Topolánek. Je to na stránkách A2. Firmě Orco patří dnes půlka Holešovic. Své území si obehnali nekonečně dlouhým modrým plotem a na něm můžete vidět graffiti, která hlásají například „Orco – nejlepší partner pro bydlení“. Streetartisti, kteří se k něčemu takovému propůjčí, jsou naprostí ubožáci. Proč to graffiti vůbec dělali, kruci? To vypadá, že snad všichni streetartoví umělci jen čekají, až za nimi přijde manažer a podplatí je? Graffiťáci jsou v našich očích vlastně ukázkové kapitalistické umění.

A co Ztohoven?

Ztohoven se zúčastní soutěže NG 333 a vezmou si prachy od ČEZu a Securitas. Od Knížáka. To je trapné. Za ten výbuch měli možná měli být fakt odsouzení – vždyť oni si tím vlastně vydělávají! Udělají si zdarma reklamu do televize, a pak to prodávají.

A nedá se to brát čistě jako odzkoušení technik jako „culture jamming“, radio jamming a podobně v našich podmínkách, jako to dělal Negativland a další?

Ten výbuch vypadal ze začátku docela dobře, ale jak se později ukázalo, je to jen prázdné gesto. Když jsme to viděli poprvé v televizi, byli jsme nadšení, mysleli jsme, že jde o radar. Ale místo toho, aby Ztohoven řekli: „Tohle se může stát, když tady bude americká vojenská základna,“ prohlásili: „Nemáme žádné politické záměry.“ Proč to teda dělali? Tvrdí, že nejsou aktivisti, ale výbuch v televizi, ať si říkají co chtějí, je aktivistické dílo. Napadnout vysílání veřejné televize a říct, že tím upozorňuju na nebezpečí manipulace, to je aktivismus.

Co zničení výstavy na Staroměstské radnici. Pachatel je neznámý, máte podezření, že vám výstavu zničili Ztohoven?

My to víme jistě. Od některých jejich členů. Ono jich je hodně, tak se to vykecalo. Bohužel se k tomu ale ti dotyční nepřihlásili. A to se předtím neustále chvástali, že jsou tady na české scéně ti nejodvážnější.

A organizátoři výstavy vás nenechali se podívat, co se tam vlastně stalo?

Nenechali. Po čtyřiceti dnech jsme získali první fotku. Jednání galerie je skandální. Měli jsme se s nimi sejít společně s dalšími umělci, kteří tam měli vystavovat. Všichni totiž poté, co nám výstavu vedení GHMP zavřelo, odmítli s galerií spolupracovat. Už jsme se tam chystali, ale pak jsme se od Radka Wolmutha z aktuálně.cz dozvěděli, že prý jsme si, podle prohlášení ředitelky Hoftigové, nemohli fotky vyzvednout, protože jsme byli v práci. Taková lež! Mohla nám je poslat mailem. Několikrát jsme ji o to důrazně žádali a ona nám je odmítla vydat. Tak jsme se rozhodli, že nikam nepůjdeme. Neřekli nám, že výstavu zavřeli, pak nás tam nechtěli pustit, a o návštěvní knize tvrdili, že se ztratila. Totiž, podle tiskové mluvčí v ní byla spousta negativních ohlasů. To se nám ale nezdá, protože když jsme se do ní ještě před zavřením výstavy dívali, tak tam byla taky řada reakcí pozitivních.

A jak jste se s takovým tématem vůbec dostali na pražskou radnici? Jak si vás vůbec troufli angažovat?

Karel Srp nás pozval k účasti na projektu Hustý provoz. Zrovna když jsme přemýšleli, co na radnici uděláme, zamítl v březnu 2008 soud odvolání proti zákazu Komunistické mládeže, a tak jsme se rozhodli, že je podpoříme. Ostatně, nikde jinde než na Staroměstské radnici by taková výstava neměla smysl. Jenže když expozici 1. května zničili, dělal kurátor Srp mrtvýho brouka. Zavolal nám až 16. května! My jsme žádali, aby výstavu nechali otevřenou i poničenou, ale ředitelka nás odmítla a kurátor byl víc než dva týdny nezvěstný.

Na vaší skupině se mi zdá zajímavé, že kromě politiky překlíčované prostředky vizuální kultury využíváte i hudbu. Vidím v tom návaznost na výpovědní sílu rock´n´rollových mesiášů, křičících svá kázání masám ortodoxních fanoušků.

Hrajeme digitální hardcore, breakcore – 250 bpm a víc. Je to dost speciální věc, která nemá velkou šanci na masovou oblibu. Hrajeme spíš na venkovních akcích, z okruhu tekkno scény, případně v klubu Cross nebo na squatu Milada. Ale i pro typické posluchače tekkna jsme někdy neúnosní.
Dobře to vyšlo na festivalu proti rasismu, který pořádala Antifa na Prvního máje na Císařské louce.

A ten dj-ing v NOD počátkem června? To působilo docela příjemně. Robots in Disguise a další…

Ale to jsme jenom v rámci večírku poštěli mp3, žádné autorské kousky, většinou dívčí kapely, nejrůznější riot grrrls. Považujeme se totiž za feministy :) Ale co se týče naší vlastní tvorby, to je něco úplně jiného. Teď už půl roku spolupracujeme s výbornou zpěvačkou MC Mikatchou, tak jsme rádi – ona vřeští skvěle!

Pavla Jonssonová

GUMA GUAR interviewed by Travis Jeppesen (Think magazine)

Guma Guar is a Prague-based art collective. Through their live actions, interferences, exhibitions, breakcore activism, and resplendent energy, they continue to expand and revise the possibilities of art in the 21st century.
This conversation recently took place via e-mail, as Guma Guar was making preparations for their upcoming exhibition at Prague’s Old Town Hall (April 23rd – June 1st, 2008.)

What does the group Guma Guar stand for? What is it that you do?

The origin of our 3-member art and music group Guma Guar began in 2003 and was initiated by the inner need to publicly express our opinion on certain controversial and problematic public issues, rather than navigating ourselves through the art world based solely on an egoistic presentation of our own inner worlds and building careers, as it is done by most artists these days. There are many artistic groups on the Czech art scene whose art is often described as political or tendentious – according to our view, they are not critical enough and their criticism is too often focused on “official goals” convenient for the current power elite. The initial central theme of Guma Guar’s work is the disputation of the function of the capitalistic world system, criticism of western militarism, questioning gender, issues of minorities, a critical analysis of the cultural industry, and a commentary the function of mass media in today’s society.

Who are the people behind Guma Guar? Or, if your members choose not to identify themselves, can you explain the reasons behind your anonymity?

The group consists of three white heterosexual individuals of male gender living in Prague. Even though the names of these individual members are not explicitly secret, we do not like to mention them in connection with Guma Guar projects. After all, the group was created partly as the expression of a certain skepticism towards the model of the individual artist. At the same time, it seems that our collective identity offers kind of a better legitimacy as commentators of political happenings than we could accomplish individually. Our group activities do not exclude solo activities of individual members.

How does the collective function? Are ideas thought up and executed by individuals in the group, or is everything conceived and executed by the entire collective?

Essentially, we function through both of these principles. Once in a while we have a meeting, which we call brainstorming, as a funny reference to work in advertising agencies. During these meetings, we discuss topics that we consider important. Eventually, we develop concepts that are already partly concrete. It also happens sometimes that one of our members comes with a finished or almost-finished work and there is no need to finalize it if other members agree.

Many – if not most – of your works seem to be rooted in an aesthetics of disruption. Is Guma Guar affiliated with any particular ideology? People often speak of you as anarchists. If this is so, do you adhere to any particular branch of anarchism?

Although we don’t conform fully to any concrete “meta-narration,” we would most likely localize ourselves somewhere on the intersection of moderate anarchism and neo-Marxist tendencies.
In every case, cornerstones remain mainly the (revised) teachings of the so-called Frankfurt schools (Marcuse, Adorno, Benjamin, Fromm), the soft-anarchist theory of The Temporary Autonomous Zone by Hakim Bey, texts by Noam Chomsky, essays by the sociologist Immanuel Wallerstein, and the Czech philosophers Václav B?lohradský and Antonín Kosík. Lately, we have found interesting some opinions of the duo Antonio Negri & Michael Hardt, or the new book Shock Doctrine by Naomi Klein. We could follow name dozens of other texts that are reflected in the work of Guma Guar’s work. To put it simply, our fundamental “program” is “a critical view of society.” In our opinion, without it, the current society will fall into a morass of consumer totality.

Do politics really have a place in art? Aren’t you “preaching to the converted,” in a sense, as most of the people who see your work already hold similar political views as yourselves?

We are not really sure that the majority of our hypothetical audience shares the opinions we present. We think that the spectrum of our viewers is fairly unmonolithic in terms of the places we use, such as galleries, the street, clubs, free parties… Even the opinions of gallery visitors do not fully correspond with ours. Often controversial exhibitions are discussed in the media, thanks to which the discussed topics reach a wider public. We believe that there is a space in art (as it is a mirror of society) for everything that creates this society – and politics is important mainly in a democratic society. All art has a political dimension.

reprinted from:


http://disorientations.com/2008/04/03/guma-guar/

Umělecké billboardy: láska, politika a brambory (Právo/Novinky.cz)

Billboard je reklamní plocha. Billboard propaguje produkty, služby, politiku – zkrátka cokoli. Billboard je ale také médium pro umělce. Využít rozměrnou bílou plochu ke kreativnímu – nekomerčnímu – sdělení se rozhodlo na padesát umělců či uměleckých skupin z celého světa. Ti se zúčastnili více než ročního projektu Billboard Text Art s podtitulem Vznikající (s)věty, který pořádá Festival současného umění Praha – Tina B.





4. 8. 2008 11:56
„Umělci měli volné ruce, jedinou podmínkou bylo, že významnou součástí díla musí být textová informace,“ řekl Právu Marek Tomin, tiskový mluvčí festivalu.
„Mezi autory jsou mezinárodně uznávaná jména stejně jako významné postavy na české umělecké scéně. Z většiny jsme dělali základní kurátorský výběr, několik umělců se nám přihlásilo po zveřejnění mezinárodní tiskové zprávy,“ upřesnil.

Podle něj problém s výlepem maxiplakátů nebyl, až na komplikaci s jedním, který byl částečně stržen. „Brzy po výlepu, dříve, než jsme ho stačili nafotit, jej někdo poničil. Zajímavé je, že to byl zrovna billboard se známým sloganem společnosti McDonald's,“ doplnil Tomin.

Jednalo se o jeden ze čtyř billboardů finské umělkyně Kirsimaria E. Toronen-Ripatti z cyklu Easy Lessons in Western Thinking, tedy Snadné lekce ze západního myšlení. Mezi billboardy, které se v průběhu obměňovaly na různých místech v Praze, se našla vtipná, interaktivní díla stejně jako velmi diskutovaná. Rozruch vyvolal návrh české umělecké skupiny Pode Bal. Ta vytvořila fiktivní omluvu „Omlouváme se za naše chování v době nacismu“, pod niž umístila loga společností Siemens, Mercedes-Benz a Volkswagen, čímž poukázala na téma kolektivní historické viny a s ní spojené sebereflexe.

Raketo místo srdce

Umělecko-aktivistická skupina Guma Guar zase na bílý podklad jednoduše umístila podpis Václava Havla. „Byla to reakce na to, jak podle nás Václav Havel selhal. Prezentuje se jako humanista, přesto podporuje třeba výstavbu radaru. Vedle jména jsme dali raketu, protože je absurdní, aby člověk, který podporuje výstavbu cizí vojenské základny na našem území, měl vedle jména srdce,“ vysvětlil Milan Mikulaštík z Guma Guar.

„Jinak se nic dramatického nedělo, reakce ale vzbudil zajímavý billboard Jiřího Kovandy,“ dodal Tomin. Pražský umělec a vysokoškolský pedagog Jiří Kovanda (1953) si pohrál s obří plochou až romanticky – napsal „Miluju tě!“ a připojil své telefonní číslo.

„Ohlasy nějaké byly, dostal jsem smsky, kde bylo vesměs napsáno, já tebe taky. Když jsem na to odpověděl, komunikace už dál nepokračovala,“ okomentoval své dílo a pokračoval, proč zvolil právě takový námět: „Baví mě přenášet věci osobní, jakoby velmi intimní do veřejné sféry. V téhle poloze to ale skutečně osobní nebylo.“
Umělci dbali kromě vizuální stránky především na samotný text. Objevily se až surrealistické věty jako „Zapomněl jsem nakrmit kočku. Žádnou kočku nemám“ nebo „Dnes jsem starší než má matka“.

Některé však nebyly moc vydařené, někdy na úrovni školních prací jako například, že se hledá kočka, vzkaz „Jsi světlo mého života“ nebo zvolání „Jauvajs“.
Řada z výtvorů měla sociálně – filosoficko – historický podtext: Japonec Hiroshi Sunairi vzkázal Čechům, že jim gratuluje k Pražskému jaru, a připomněl, že by chtěl popřát také Tibeťanům k Lhaskému jaru 2009.

Odvážný velkorozměrný obraz vytvořil Mario Chromý ze Slovenska. Do rakve uložil kubánského vůdce Fidela Castra. Zábavný byl billboard Roberta Salanda. Umělec totiž pod obrázek nakrájených brambor napsal „Když ti život přináší hodně brambor, udělej si bramborový salát“.

Tuzemskou scénu zastoupili také Jan Nálevka, Adam Vačkář, Michal Škoda nebo laureáti Ceny Jindřicha Chalupeckého Tomáš Vaněk a Kateřina Šedá. V srpnu se připojí Vladimír Skrepl se svým vzkazem „Miluj svůj život“.

Kateřina Farná,Právo


http://www.novinky.cz/clanek/146462-umelecke-billboardy-laska-politika-a-brambory.html

CHATEAU ROUGE 27. 6. 2008

ZEĎ HANBY (Reflex 22/2008)

Pojedete-li po pražském vltavském nábřeží v místech, kde letenský svah podpírá mohutná zeď (aby v přívalových deštích nestekl do řeky), tak buďte obezřetní.

Nezastavujte, ani když se hodně leknete nebo se vám udělá špatně.

Mohli byste způsobit zácpu.

Takhle!

V té masívní zdi jsou takové velké výklenky, které kdysi sloužily jako nosiče komunistických plakátů oslavujících totalitní režim. Nyní jsou v nich zasazeny rozměrné barevné fotografie s portréty Barkové, Koženého, Krejčíře, Pitra, Srby a Mrázka. Samé známé osoby; nechvalně známé, jak se říká, neboť jsou zapletené do nehezkých věcí.

Nejsou to zatykače (však v případě Mrázka by to bylo s křížkem po funuse), ale součásti výstavy umělecké skupiny, která si říká Groupe Guma Guar. Pěstuje angažovanou, aktivistickou tvorbu, což znamená, že víc než estetika ji zajímá politika. Projekt Kolektivní identita je zatím nejlepší kousek "Gumáků".

Trefa.

Na spodním kraji fotek vidíme logo lákající na pražskou olympiádu 2016 a čteme slogan, že "Všichni jsme v národním týmu". Samozřejmě že to cosi záměrně připomíná. Herci jako Krajčo, Vydra, Tříska, zpěvačka jako Zeťová nebo oštěpařka jako Špotáková se objevili na billboardech po celé zemi v rámci olympijské kampaně, která se snaží akci prezentovat jako záležitost každého občana ČR. A to i přesto, že olympiáda v Praze je čirou utopií a většině lidí je stejně vesměs ukradená. Ale právě proto jsou takové kampaně financovány: aby vyvolaly pocit sounáležitosti a ztotožnění.

K úspěchu je nutné marketingovými prostředky vyvolat psychologické prostředí, v němž občané jako ovce přijímají kolektivní identitu. Ale když máme být v týmu všichni, tak všichni! Proč jen herci a sportovci? A ne gauneři, z nichž navíc řada má blízké kontakty s politickými špičkami? Guma Guar ukazuje, jak je to všechno licoměrné a trapné. Ostatně v rámci "opravdové" kampaně láká do národního dresu zpěvačka, jež se zkoušela prosadit na pornografi cké scéně. A propos, primátor Bém, který v případu Národní knihovny na Letné ukázal, jakou cenu má jeho slovo (žádnou), chce protlačit olympiádu do metropole, jejíž doprava se zhroutí, kdykoliv se má někde flikovat kus cesty.

Na té zdi je ještě jeden výklenek volný!




http://www.reflex.cz/Clanek32496.html

nový týdeník CZECH FREE PRESS – nulté číslo

Zrození týdeníku Czech Free Press

oslavíme v úterý 24. června 2008 v 19 hodin v pražském Mánesu.

České politické umění: dialog křičících s hluchými (Týden)

Hyperrealistické obrazy rakouského malíře Gottfrieda Helnweina, které momentálně visí v pražské Galerii Rudolfinum, vyvolávaly svého času politické i společenské bouře.

Rakušané nevydýchali, že je nějaký umělec nutí, aby se dívali na děti obklopené esesáky či slovutnými strýčky v saku a vázance, kteří, pravda, mají trochu znetvořené obličeje. Helnwein píchal do vosího hnízda, v jehož nitru si nikdo nechtěl přiznat, že podíl rakouské měšťácké kultury na nacistických zločinech je větší, než si mlčící většina přiznává.

Posvátné logo

Politika tehdy reagovala jednoznačně. Stáhla se do sebe, odkud vyslala tvrdý úder proti umělci. Zákazy, perzekuce, dehonestace. Institucionální šikana. Tradiční zbraně malého fašismu. Helnwein je dnes mezinárodně proslavený umělec a ne náhodou žije převážně v zahraničí, neboť tehdejší "vídeňské peklo" nezmizelo. Přežívá ve společnosti dál, má jen jiné dekadentní formy, jak ukazují třeba filmy jiného Rakušana Ulricha Seidla.

Helnweinova retrospektiva přišla do Prahy pár dní poté, co v Galerii Na zdi někdo poničil plakáty výstavy Kolektivní identita umělecké skupiny Guma Guar (GG), jež ze strachu před úředním zásahem měly být staženy (zákulisní zdroje praví, že lidé z magistrátu "nenápadně" naznačili, že příště by galerie a provozující Centrum pro současné umění už nemusely dostat finanční podporu).

Nebylo to dílo kvality Helnweinovy, ale dloubalo do žeber společnosti podobným způsobem, když zesměšňovalo snahu pražských politiků, nabízejících město k olympijským hrátkám. Stažení výstavy žádali členové spolku za Prahu olympijskou. Neprotestovali proti obsahu plakátů, kde se v roli reprezentantů předváděli usvědčení zločinci. Ochráncům olympijské myšlenky vadilo, že GG používá jejich logo.

Předmětem sporu se tu nestalo téma díla (pojem reprezentace a ustavování národní či kolektivní identity) ani způsob zobrazování, jako tomu bylo před lety u Helnweina, který byl označován za zvrhlého, nechutného, protinárodního, zrazujícího umělce. Spor se tentokrát točil kolem autorských práv a jejich zneužití; kolem formální právní kategorie a peněz. A největší nářky na provokující gesto politických umělců vycházely z toho, že porušení autorských práv je něco jako útok na základy demokratického řádu, v jehož jádru – ve srovnání se socialismem – je posvátnost vlastnictví.

Helnwein vadil proto, že vyhroceně předváděl rakouské viny, které nikdo nechtěl vidět (přestože je viděl), natož o nich mluvit. Maloval proti zapomnění. Zvrácenost, na niž poukazovali politici a zděšení měšťáci, byla jen obrana před sebou a výčitkami svědomí. I Guma Guar vyráží na tuto cestu. "Nezapomeňte, co jsme zač, hrdí reprezentanti!" – taková maličkost tu nikoho nevyděsí ani nenutí k přemýšlení. Diskuse o autorských právech na logo, to je pro českou společnost podstatnější debata.

Smysl nikoho nezajímá

Podobně skupina Guma Guar pohořela s výstavou, na níž dala prostor prezentaci zakázanému Komunistickému svazu mládeže. Dokola se mluvilo o propagaci komunismu a porušení zákona, méně už o tom, kde jsou tedy hranice svobodného projevu a proč při zákazu KSM jiní komunisté sedí ve sněmovně a ještě dávají morální lekce. Na mladých revolucionářích se země, kde žilo přes milion komunistů, vyřádí, na staré soudruhy si netroufá. O to víc se pak rozčilujeme, když tuhle ideologickou špínu někdo přenese do galerie. A proč se zlobíme? Protože tihle "umělci" přece porušují zákon, základ všeho. Ale jaký je to zákon, který GG veřejně svléká, se už nikdo neptá.

Politické umění v Česku nenaráží kvůli obsahu či smyslu, které nabízí, nýbrž proto, že překračuje formální hranice, považované za nedotknutelné, a to i umělecky. Symbolickým příkladem je odmítnutí výstavy Pode Balu Politik-um na Pražském hradě. Nápis "Zimmer frei" nad vstupem do Hradu by dle tehdejšího prezidenta Havla mohl zmást turisty. Posvátné místo staronové české demokracie (mýtus Hradu a prezidenta) a srdce pražského turistického průmyslu (mýtus Trhu) nesmějí být umělecky zneuctěny.

Gottfried Helnwein provokoval tím, že současníkům připomínal (nacistickou) minulost, která žije v přítomnosti. České politické umění ruší tím, že na (komunistickou) minulost zapomíná. A to tak, že odmítá zákony a některá nepsaná "pravidla" demokracie brát jako posvátné. Bez ohledu na to, že Helnwein je na pohled působivější, zůstává po výletě do Rudolfina ve vzduchu otázka: který z těchto směrů "umění politiky" je bezmála dvacet let po konci normalizačního režimu důležitější.

Petr Fisher

Grázlové v národním týmu (Respekt 24/08)

Projekt skupiny Guma Guar na portrétech Mrázka, Barkové, Krejčíře či Koženého oznamoval, že i tihle grázlové jsou „v národním týmu“, že i oni jsou pro olympiádu v Praze.

Celý článek

ZNIČENÁ VÝSTAVA KOLEKTIVNÍ IDENTITA – DÍLO TÝDNE (týdeník Reflex 24/08)

Některé věci se dají v týdeníku jenom těžko ovlivnit: třeba zachytit rychlý vývoj událostí. Něco napíšete, ukážete a v okamžiku, když článek vyjde, se situace naprosto změní, ale v časopise zůstává předchozí stav, protože čas byl tentokrát proti němu. Jako se to stalo nedávno v případu článku Zeď hanby (RX 22, str. 80-81), kde jsem pochválil výtvarně aktivistickou skupinu Guma Guar za to, jak se jí povedla výstava Kolektivní identita na zdi nábřeží kapitána Jaroše v Praze. Parodovala kampaň na olympijské hry 2016 „Všichni jsme v národním týmu“, o níž se předem vědělo, že je zbytečná, protože šance získat pořádání OH v tom termínu byla – nejenom podle analytiků – nulová; přitom se platila z rozpočtu magistrátu. Guma Guar na své billboardy místo osobností z kultury umístila lidi s nedobrou pověstí. Chtěla poukázat na to, že takhle se dá propagovat a získávat „kolektivní souhlas“ vlastně na cokoliv. Stačí sehnat finance. Společnost Praha olympijská, která si původní kampaň vymyslela, pohrozila žalobou, protože prý bylo zneužito její logo (mimochodem: tragicky nízké úrovně) i slogan. A požadovala zastavení výtvarné akce. Než tak vystrašení organizátoři (Centrum pro současné umění Praha, o. p. s.) mohli učinit, v noci z 29. na 30. května „neznámí vandalové“ plakáty s národními lumpy začernili. Vypadají teď jako po cenzorském zásahu, ale mně přijde, že projekt stejně dál žije svým životem. Možná se prostě někdo na ty lumpy nechtěl koukat? Možná že vandalství někdo zaplatil, možná z veřejných
peněz ... Kdosi to ví, ale nepoví!

Petr Volf

KRITIK JIŘÍ PTÁČEK V REFLEXU 23/08 O PROJEKTU KOLEKTIVNÍ IDENTITA

Do Reflexu č. 22 napsal Petr Volf o plakátech Groupe Guma Guar (GGG) na zdi pod Letnou, které parodují proolympijskou kampaň Všichni jsme v národním týmu a v druhém plánu upozorňují na skutečnost, jak je za naše peníze vytvářen veřejný souhlas se záměry vedení města. Po týdnu už téměř není o čem psát. Anonym plakáty přetřel nahnědo, a bezpředmětným se tak stal požadavek Prahy olympijské, o. p. s., odstranit z billboardů logo a slogan, k jehož použití nedala souhlas. Někdo se prostě postaral o to, aby kritika netrvala dlouho.
Akce GGG ovšem mají ještě vedlejší efekt, který do špatného světla bohužel staví nejbližší spolupracovníky autorů – kurátory. Jak už u billboardů, tak u nedávného uzavření výstavy GGG na Staroměstské radnici totiž kurátoři nedostáli svým povinnostem. Neudělali nic, aby své výstavy obhájili. Přitom věděli, co GGG chystají, a výsledek „pustili“. Proto by se ho také měli umět zastat, třeba vysvětlit, že kritiky reklamní kampaně lze nejlépe dosáhnout prostředky, kterými se nám sama snaží dostat pod kůži, a to dokonce navzdory něčímu nesouhlasu. Vždyť by bylo s podivem, kdyby někdo povolil kritiku vlastních metod.
U billboardů GGG se daly čekat potíže, ale kurátorka Artwall Gallery Zuzana Štefková a ředitel Centra pro současné umění Ludvík Hlaváček se před nimi schovali. Dokonce GGG nechali podepsat úmluvu, že přebírá zodpovědnost za následky svých činů.
Podobně se zachoval také kurátor Karel Srp, v jehož kompetenci byla výstava GGG na Staroměstské radnici s materiály zakázaného Komunistického svazu mládeže. Když ji 1. května poničili neznámí lidé, GGG to nesdělil a dopustil svěšení výstavy před oficiálním termínem ukončení. Vypadá to tedy, že českým kurátorům stačí vyvolat zdání, že touží po kontroverzním umění. Bojovat za ně, už nechtějí, a když jde do tuhého, koukají nebýt. GGG nám zviditelňují, jak zanedbané je povědomí o roli zprostředkovatelů umění.

Jiří Ptáček
Autor je kritik umění

HRDINOVÉ ANTIKOMUNISMU (společný projekt a-kontra a guma guar)

CHCETE BÝT JAKO ONI?


ANTIKOMUNISMUS.BLOGUJE.CZ

V noci z 8. na 9. června byla různá místa v Praze polepena samolepkami. Jedná se o zahájení kampaně proti soudobému antikomunismu. Datum je vybráno k pátému výročí provolání „S komunisty se nemluví“.




ANTIKOMUNISMUS.BLOGUJE.CZ

A-KONTRA

Chceme připomenout, že soudobý antikomunismus není nadčasovým bojem proti „komunismu“, ale dnešním hnutím, reakcí na aktuální problémy. Nelze jej stavět na roveň odvážného boje proti panujícím diktaturám, je třeba jej spíše chápat jako útočné chování vůči menšinovému názoru.
Soudobý antikomunismus má svůj začátek, který lze symbolicky datovat právě tvrzeními o tom, že je třeba vyloučit komunisty ze společnosti, „nemluvit s nimi“. Má svůj průběh a své výsledky. Jedním z nich je omezení svobody slova a sdružování zákazem Komunistického svazu mládeže, a to se zdůvodněním, s nímž by bylo možné zakázat nejen tuto problematickou skupinu, ale i jakoukoli podobu socialismu. Dalším důsledkem je politické úkolování dějepisectví v případě Ústavu pro studium totalitních režimů. Hlavním dopadem pěti let antikomunismu je ale rozšíření politické agrese a nesnášenlivého vylučování. Antikomunismus zásadně poškodil úroveň veřejné diskuze v Česku a přispěl k návratu přístupů a praktik, kvůli nimž byl poprávu neblaze proslulý minulý režim. Chceme dát najevo, že tento politický styl může mít i svůj konec, přesněji řečeno, že jako po roce 2003 získal značný vliv, může jej dříve či později ztratit. Právě k tomu chceme aktivně přispět.
Síla antikomunismu je přitom postavena na jednoduchém triku s historií. Komunistické myšlenky (obsahující mimo jiné také hodnoty solidarity, spravedlnosti, individuálního rozvoje…) jsou ztotožněny s praxí režimů, které se ke komunismu hlásily. To umožňuje představovat komunismus jako celek coby nadhistorické „zlo“, kterému čelí „dobro“ v podobě antikomunismu. Komunisté jsou líčeni jako představitelé něčeho nelidského, i když třeba jen obhajují myšlenku solidární společnosti. Antikomunisté jsou naopak vnímáni jako oprávněná reakce, a to i v případě, že vraždí nebo nastolují diktatury. Takový přístup odmítáme.
Rozhodli jsme se představit jiný pohled na historii: takový, ve kterém je zločinnou ideologií antikomunismus. Rádi bychom připomněli, že lidé, kteří se hlásí k antikomunismu, neberou za svou nějakou chvályhodnou snahu zabránit zlu. Hlásí se tím rovněž k odkazu otřesných diktatur a masakrů. Chceme připomenout chilského diktátora Pinocheta a španělského autoritářského vládce Franka, které jsou bez ohledu na jejich diktátorskou vládu a počty oběti mnozí antikomunisté ochotní hájit. Rovněž chceme upozornit, že Adolf Hitler získal moc mimo jiné jako radikální antikomunista. A konečně bychom rádi dodali, že v popření komunistických ideálů i v masakrování těch, kteří jim mnohdy upřímně věřili, byl mistrem Josif Stalin, a proto je zcela logické, aby byl zařazen mezi antikomunisty, nikoli mezi komunisty. Rádi bychom sympatizantům antikomunismu ukázali, že i jejich ideologický rodokmen je plný zločinů.
Chceme zkrátka představit alternativu: ukázat, že i antikomunismus může být vnímán jako zločinná ideologie. Nejsme ovšem členové ani sympatizanti komunistické strany, je nám cizí stejně jako všechny ostatní politické strany. Odsuzujeme zločiny minulého režimu a jakoukoli diktaturu. Vadí nám ale účelové zneužívání minulosti ve snaze ovládnout současnost – a tuto snahu antikomunisté od minulého režimu převzali.


ANTIKOMUNISMUS.BLOGUJE.CZ

A-KONTRA

MEZE TOLERANCE: Jak vypadá napadená výstava mladých komunistů (aktualne.cz)

Aktuálně.cz se podařilo jako jedinému médiu získat fotografii poškozené expozice skupiny Guma Guar nazvané Meze tolerance. Probíhala ve druhém patře na věži Staroměstské radnice, kterou provozuje Galerie hl. města Prahy. Kontroverzní expozice, při níž umělci poskytli prostor soudně zakázanému Komunistickému svazu mládeže trvala pouhý týden. Poté co ji na 1. máje vystříkala sprejem skupina neznámých lidí, ji už GHMP neotevřela.

Zatím nikdo stav napadené expozice neviděl vyjma policie a několika pracovníků galerie; to znamená, že ani sami umělci. Podle informací Aktuálně.cz se má zastupující ředitelka galerie Petra Hoftigová sejít se skupinou Guma Guar teprve v pátek odpoledne, tedy téměř čtyřicet dní po incidentu a fotografie jim ukázat.

Schůzku plánovanou na druhou hodinu potvrdili i zástupci skupiny Guma Guar. „Je to ironie osudu, ale pořád nejsou všichni po ruce. Kurátor měl dovolenou, také umělci chodí do práce a nemají vždycky čas," vyjádřila se Hoftigová na otázku, proč vydala na fotografie embargo a nikomu je zatím neukázala.

„Vyjádření paní Hoftigové považujeme za trapnou výmluvu. Tohle je po čtyřiceti dnech první schůzka, kterou nám navrhli! Fotografie nám přece mohli okamžitě poslat mailem," ohodnotil ředitelčino vysvětlení jeden ze členů skupiny.


Celkové jednání galerie komentovala skupina Guma Guar celkem rozhořčeně už v nedávném rozhovoru pro Aktuálně.cz. „Na poničení a uzavření výstavy jsme nebyli nikým z GHMP upozorněni, dozvěděli jsme se o tom až o čtyři dny později od jednoho z návštěvníků. Pak nám odmítli galerii zpřístupnit."

"Také naše žádost otevřít výstavu ve stavu, v němž ji zanechali útočníci, byla zamítnuta. Když se nám po dvou dnech a po řadě telefonátů, ve kterých zaměstnanci svalovali zodpovědnost z jednoho na druhého, podařilo do expozice dostat, zjistili jsme, že je už zčásti odinstalovaná, takže ani nemáme možnost zdokumentovat poničení. Ředitelka galerie nám i novinářům odmítla poskytnout fotografie zničené instalace. Záhadně se ztratila i kniha návštěv."

Jak je na fotografii vidět, expozice byla poškozena pouze jednou plynulou čarou, která se táhla po obvodu místnosti. V prostředku jedné ze zdí byla z obou stran ukončena šipkou směřující k nasprejované rudé číslici 242. Např. na serveru totalita.cz je to číslo, které označuje počet obětí v seznamu popravených pro politické trestné činy mezi lety 1948 a 1962.

A proč tedy Galerie hl. města Prahy stále nikomu fotografie napadené expozice neukázala? „V GHMP probíhají nějaké vnitřní boje o moc, máme pocit, že to bude tak trochu souviset s tím," domnívají se členové skupiny Guma Guar.

Podle jejich slov se vzhledem k dlouhodobému neserióznímu jednání galerie nakonec rozhodli, že na schůzku nepůjdou a účast odmítli.

Plakáty parodující olympijskou kampaň kdosi zničil (idnes.cz)

Centrum pro současné umění ponechá po několik dní jako svědectví na zdi pod Letenskými sady v Praze poničenou výstavu skupiny Guma Guar, která parodovala kampaň na pořádání olympijských her v Praze.

Plakáty někdo zničil v noci z 29. na 30. května. Jsou přetřeny černou barvou, na místě zůstal i váleček na dlouhé tyči. Podle pořadatelů výstavy nejde o vandalský čin, ale o vyjádření nesouhlasu s poselstvím výstavy.

"Poničené obrazy necháme několik dní na místě jako doklad problematických aspektů hledání cesty ke svoboděmu projevu," uvedla kurátorka Centra pro současné umění Zuzana Štefková.
Výstava Kolektivní identita byla reakcí na kampaň města vytvořenou společností Praha olympijská. Využila pro ni tváří umělců, kteří pózovali ve sportovních dresech, a vyslovili tak svou podporu pořádání olympiády v Praze.

Guma Guar ve svém projektu využila stejný princip, jen použila tváře lidí, které veřejnost spojuje s kriminalitou a podsvětím – například Františka Mrázka, Tomáše Pitra, Viktora Koženého, Libuši Barkovou či Radovana Krejčíře.

Jinak plakáty vypadaly stejně jako oficiální kampaň, Guma Guar na ně umístila i logo Prahy olympijské a její slogan "Všichni jsme v národním týmu". Společnost se ale proti údajnému zneužití loga ohradila. Přestože podle pořadatelů výstavy nešlo o porušení zákona o ochranných známkách, výstavu chtěli ukončit.

V zákoně se uvádí, že "nikdo nesmí v obchodním styku bez souhlasu vlastníka ochranné známky užívat", žádná z definic obchodního styku uvedená v zákoně se ale podle Štefkové nevztahuje na užití loga a sloganu Praha olympijská v projektu Kolektivní identita.

Logo a slogan byly podle ní použity jako citát v rámci kritiky rozhodnutí městských zastupitelů, kteří vynaložili značné prostředky z pražského rozpočtu na mediální kampaň. Ta přitom podle pořadatelů výstavy jednostranně prosazuje veřejnou podporu "jistému podnikatelskému záměru". Kampaň stála podle magistrátu asi čtyři miliony korun.
Jde o druhou výstavu podepsanou skupinou Guma Guar, kterou poničili vandalové. Skupina čtyř černě oblečených lidí 1. května sprejem s autolakem poničila expozici, která se zabývala předloňským rozhodnutím ministerstva vnitra zakázat činnosti Komunistického svazu mládeže.

O pořádání her, které jsou dnes navzdory původní olympijské myšlence spojeny s řadou problematických prvků, jako je komercializace, doping či extrémní a zdraví poškozující výkony, by se podle pořadatelů výstavy měla vést racionální diskuse.

"Masivní nákladná kampaň usiluje o vytvoření pocitu umělé sounáležitosti a veřejné podpory olympijských her v Praze v roce 2016. Byla to právě tato mediální 'výroba souhlasu', kterou umělci kritizovali svým projektem," říká Štefková.
Umění ve veřejném prostoru má podle ní jedinečnou možnost aktivizovat veřejné mínění k řešení společné věci.
Tato praxe umělecké reflexe sociálního dění je hluboce zakořeněna v evropské tradici, ale zvláště od počátku 60. let 20. století se v demokratických zemích bouřlivě rozvíjelo umění angažované v politických a sociálních otázkách a bylo vždy podporováno ze státních fondů a z daní občanů.

"Bohužel v českém kontextu určitá rezidua totalitní praxe tuto otevřenost veřejného diskurzu občas zamlžují," uvádějí pořadatelé výstavy.


...více
Plakáty parodující olympijskou kampaň kdosi zničil